Švýcarské dobrodružství

Krátce po té, co jsem se oficiálně zapojil do činnosti spolku Herní historie, stala se věc. Už si bohužel napamatuji, kdo s ní přišel, ale protože pro mě každá věc co smrdí dobrodružstvím, je věcí šíleně neodolatelnou, okamžitě jsem se přihlásil a dokonce jsem nabídl i svá rychlá kola. O jakou věc, že se jedná? Výlet do Švýcarska.

Museé Boló - organizace ve Švýcarském městě Lausanne, městě známém například pro to, že v něm sídlí Olympijská komise, dostalo darem spoustu starých počítačů, médií a dokonce papírovou dokumentaci firmy SGI. Protože náš spolek se archivací chce zabývat, bylo jasné, že se nás bude chtít vydat více. A zde vstupuji do příběhu já. Čerstvý a nadšený majitel zánovní Škodovky s přívlastkem RS, touhou po dobrodružství a chutí se zapojit i přes to, že o archivaci tou dobou věděl kulové. A tak bylo připraveno pro parádní dobrodrůžo.

Čtvrtek 9. září večer. Počátek noční královské jízdy přes pěkný kousek Evropy. Balíme čerstvě pořízené stanice na "dumpování", poslední nákup nezbytností a dotankování. Nasedáme do plně naloženého vozu ve složení já (Čápa, řidič), Blackie (řidič číslo dvě), Sanqui a Sczther.

Sotva započne Blackie ukusovat kilometry, první špatná této operace dorazí. Prý Němci od půlnoci kvůli zhoršené koronavirové situaci v ČR zavírají hranice. Začíná hluboká diskuze - co teď? Projedeme? Když projedeme, pustí nás zpět? Největší posera jsem byl asi já - nechtěl jsem mít problémy v práci, kdyby nás někde zasekli, ale nakonec v zájmu dobrodružství povoluji a zkoušíme to dořídit až na hranice. Zde k velkému překpavení, nás žádné překpvapení nečeká. Jedeme dál.

To už za volantem sedím já a ochutnávám plnými doušky, co je to Autobahn. Blackie na půl spí, vzadu se spí úplně. Protože jedeme v naprosté tmě, jediné co z cesty mám, jsou poblikávající kamiony a nekonečná cesta, táhnoucí se donekonečna černou tmou. Ve třetině cesty se opět střídáme, ale usnout jsem plně prostě nedokázal. S ranním svítáním houstne provoz. Snídám čokoládový donut a zapíjím to kofeinovým drinkem, abych se probral. Opět sedím za volantem a to už se blížíme hranicím se Švýcarskem, městu Basel. Působí velice betonovým dojmem, ale nemám čas vnímat. Jsme v první koloně na naší cestě. V dálce jdou také vidět první opravdu vysoké hory.

Na mě však padá únava podstatně dříve, než jsme plánovali a tak jsme na jednom velice rozkošném odpočivadle zaparkovali a všichni v autě na hodinku usnuli. Tenhle "boost" energie bylo přesně to, co jsme všichni potřebovali, a tak dobití razíme na poslední úsek cesty.

Tam nás krom zácpy a jedné menší nehody (né naší!) už nečekala žádná překvapení, jen malebné scenérie. Tahle část cesty utekla velice rychle a než jsme se nadáli, byli jsme na hotelu. Nebudu jej jmenovat, já jsem o něm dopředu nic nevěděl kromě faktu, že je to levné ubytování. "Luxus", který nás čekal, byl ale ohromný. Jedna místnost, ve které byly dvě postele, sci-fi ekologická sprcha co šetří vodu, umyvadlo a za tenkou stěnou i záchod. Posuďte sami:

No prostě bylo to nejlevnější, co šlo sehnat (a neříkám, že to bylo nedatelné) a po skoro 12h v autě, jsem samozřejmě neodolal posteli a okamžitě usnul.

Srandičky přišly brzy. Magnetické kartičky, které nám měli otevírat pokoje, se velice rády sami od sebe mazaly a za výlet jsme to řešili hned několikrát. Další z milých překpavení bylo, že Švýcarsko nemá s EU kompatibilní zásuvky. Mohli jsme si to zjistit předem, ale nikoho z nás to prostě nenapadlo. To jsme zjistili v okamžiku, kdy jsme si chtěli nabít notebook a zjistili jsme, že není kam jej zapojit. Kluci z Museé Boló nám však tento problém pomohli rychle vyřešit. Mezi tím jsem byl probuzen a byl čas vyrazit směrem do depozitáře jeijch muzea. Okouknout situaci, zjistit co bude třeba a tak.

Orientační chaos v důsledku nedostatku Internetů byl samozřejmostí, ale zvládli jsme to. Nenápadná budova, kousek od vlakového nádraží, ukrývala opravdový poklad. Dvě patra plná všemožných klenotů, které jejich muzeum stihlo za dobu jejich existence získat.

A mezi tím vším, SGI poklad - důvod našeho výjezdu:

Opravdové dobrodružství začíná. Vytáhli jsme čerstvě pořízené all in one IDE dumpovací desky. A poprvé jsme zkusili taktéž nově zakoupené SCSI řadiče - standard, který jsme později nazvali nejhorším standardem na světě. Proč?

Samozřejmě, že jsme si ty správné konektory nepřivezli, protože jsme neměli potvrzenou informaci o tom, jaké kabely se uvnitř SGI strojů nacházejí. Zachránila nás krabice plná různých SCSI převaděčů, kterou kluci z muzea měli odloženou stranou.

Další z těchto radostí byla naše chyba - desky nepodporují 64b systém, na kterém výlučně běží aaru - nástroj, který jsme vybrali pro dumpování. Naštěstí se nám podařilo kontaktovat autorku, která nás nasměrovala na síťovou verzi. Ale ani ta neběžela bez pořádné dávky našeho úsilí - bylo nutné si zkompilovat vlastní verzi, protože port byl hardcodovaný. Což by v zemi, kde existuje normální roaming nebyl problém. Nicméně byli jsme ve Švýcarsku, kde tarify za roaming byly šílené a internet v depozitáři byl sám o sobě nepoužitelný. Chudák Sanky obětoval svůj balíček dat, abychom zdrojáky získali a tak jsme i tento problém dokázali překonat! Výsledek byl znamenitý - po kabelu jsme tahali zároveň z několika desek data, která se potkávala v Blackieho notebooku, který je přes Wifi následně posílal na NASku, kde jsme je uchovávali.

Došlo i na programování, které jsem vykonával já. Bylo potřeba zainventarizovat veškerá média, která se ve sbírce nacházela. K tomy bylo potřeba pořídit i fotky, aby bylo jasné, o jaké artefakty se jedná. Společně se Sankym jsme vytvořili aplikaci, která umožňovala párovat fotky, které Sanky vyfotil, do složek podle product id a námi vytvořeného id tak, aby se ve sbírce vytvořil pořádek. Vznikl i zajímavý plán do budoucna, díky kterému by bylo možné pomocí umělé inteligence automaticky rozpoznávat čísla, která Sanky důmyslným systémem na fotografiích zachycoval, nicméně na to nám tan nezbyl čas.

A v této "hackerské" atmosféře jsme tam dva dny pracovali, kdy vyřešením jednoho problému jsme vyrobili dva další. Původní plán zněl, že přijedeme, rozkoukáme se, zmapujeme procesy, které jsou potřeba a obecně, že to prostě bude jen příprava na nějakou další návštěvu. Nicméně my jsem byli kluci šikovní, podařilo se nám vlastně zpracovat velkou většinu jejich kolekce. S vyjímkou křehkých a nedobytných stanic, na které nám prostě nezbyl čas. Podařilo se nám nasbírat mnoho zkušeností, tahle akce byla jakýmsi letmým navázáním na Scztherův výlet do USA a všichni jsme si z toho něco odnesli.

Večer druhého dne jsme tedy vyrazili na krátkou mini-oslavu našeho úspěchu - projít si město a nakonec jsme ochutnali i pravé Fondue.

No a tím přišel i den našeho odjezdu. Ještě před tím, jsme ale neodmítli pozvánku k tomu, aby jsme se podívali do expozice Museé Boló, kde jsme dostali komentovanou prohlídku přímo od kurátora muzea. Jejich prostory měli dvě části - první, stálá expozice, která reprezentuje průmět historií výpočetní techniky, obsahovala mimo jiné i několik originálních (a stále funkčních) starších superpočítačů! Druhá část, tématické výstava na téma uživatelských rozhraní zrakově a jinak postižených lidí - velice zajímavé a poučné téma.

No a pak už nás čekalo jen loučení a téměř 1000 km cesty skrz srdce Evropy. Cesta byla plná vášnivých diskusí na téma, co přinese budoucnost. Asi mluvím za všechny, když řeknu, že tahle cesta do nás vlila obrovské množství pozitivní energie a motivace k tomu, věnovat se nyní více archivářské činnosti. Pro mě osobně, tohle byl ten bod v životě, který mi ukázal, že tahle práce má opravdu smysl a že je nutné se ji věnovat, protože se jí věnuje málo lidí a naše historie i kultura se nám tu pod rukama pomalu a jistě ztrácí. Herní historie, je odteď neodstranitelná část mého života. A moc se těším, na další podobná dobrodružství! Díky pánové, že jste mě vzali mezi sebe. Pokračování, snad někdy brzy :)